Z obilnice hladomornou

neděle 30. srpen 2009 20:35

Včera jsem opět po delší době zaregistroval ve zpravodajství zprávu o Zimbabwe. Tentokrát to bylo o šíření epidemie Cholery. To je nóvum, zprávy z této země jsou obvykle o jednom. Hlad, hyperinflace, chaos, bizarní rozhodnutí tamějších vůdců a vůbec neutěšená ekonomická i politická situace. Člověk se už ani nediví. Zprávy z Afriky jsou většinou takové. V případě Zimbabwe bychom se však trochu divit měli. Zimbabwe totiž vždy nebývala onou typickou africkou bídokracií. Bývala to Rhodesie. Obilnice Afriky a spolu s JAR ukázka, že i v Africe je prosperita možná.

Příběh Zimbabwe je nejen smutný, ale i ilustrativní. Ukazuje, jak lze hloupou, naivní a pokryteckou politikou, zdecimovat celé národy. Jak vytvořit chudáky, závislé na pomoci, bez níž se časem už neobejdou. To je v Africe jistě snazší než jinde, ale to neznamená, že jinde by stejný postup nešel s úspěchem použít…

Jaký je tedy příběh Zimbabwe?

Od devadesátých let 19 století byla země kolonizována a spravována Britskou jihoafrickou společností, pod názvem Rhodesie. Společnost spravovala zemi až do roku 1923, kdy bělošské obyvatelstvo odmítlo připojení k Jižní Africe. Území pak bylo až do roku 1953 autonomní britskou kolonií pod názvem Jižní Rhodesie. V letech 1953 – 1963 byla částí federace, dočasně spojených britských území Severní Rhodesie (dnes Zambie), Jižní Rhodesie (dnes Zimbabwe) a Njaska (dnes Malawi). V roce 1957 získala většina afrického obyvatelstva omezená politická práva. V roce 1964 se federace rozpadá a Jižní Rhodesie mění na Rhodesii. Na základě referenda bílých kolonistů a po neúspěšném jednání s Británií pak v roce 1965 vyhlásila jednostranně svou nezávislost a roku 1970 se prohlásila republikou. Rhodesii však diplomaticky uznalo jen několik zemí a OSN na ni dokonce uvalila hospodářské sankce. Jižní Afrika a některé další státy ji ovšem zásobovaly životně důležitým zbožím, ale byla i významným odbytištěm Rhodesie. Časem se černošská politická reprezentace konsolidovala a vznikly dvě hlavní politické strany reprezentující černošskou většinu. Tyto strany (ZANU a ZAPU) zahájily proti režimu Iana Smithe partyzánskou válku, která skončila roku 1979 dohodou o předání moci africké většině. V následujícím roce byla vyhlášena nezávislá Zimbabwe.

V době před nástupem Roberta Mugabeho do čela země, byla životní úroveň obyvatel na slušné úrovni. Bylo to hlavně zásluhou velkých farem v majetku bělochů, produkujících většinu tabáku, bavlny a cukrové třtiny pro vývoz. Rozsáhlý byl také chov skotu, který díky klimatu "věčného jara", učinil zemi soběstačnou v produkci masa i mléčných výrobků. Rovněž slušné zásoby nerostného bohatství, byly spolu s rozumnou správou země, zárukou prosperity v Africe viděné snad jen v sousední JAR. V době koloniální nadvlády v Rhodesii slovo hladomor neexistovalo. O zdravotní péči a vzdělání černošské většiny se až do roku 1980 staraly převážně křesťanské misie. Po vyhlášení nezávislosti tuto úlohu převzal stát, který však pro nedostatek finančních prostředků situaci nezvládl a tak se úroveň školství a zdravotnictví prudce snížila. Ovšem ani po nástupu Mugabeho k moci nenastal okamžitý úpadek. Svými kroky z počátku mile překvapil i samotného Smithe. Mugabe přebíral jednu z nejlépe fungujících ekonomik v Africe a byl si toho vědom. Dobře věděl, že bílí farmáři dokážou spravovat zemi lépe než domorodci, a tak postupoval pragmaticky. Teprve v únoru 2000, když v referendu voliči odmítli další posílení prezidentských pravomocí a nepřímo tak vyjádřili sympatie novému Hnutí za demokratickou změnu (MDC), Mugabe ztrácí půdu pod nohama. Přízeň voličů se pokusil získat zpátky tím, že z neúspěchu referenda obvinil bílé farmáře. "Pokud nám bílí osadníci sebrali půdu bez placení", promlouval tentokrát k černošské většině, "máme právo vzít si ji bez placení zpět"! Krátce poté začaly vládní jednotky zabírat pozemky bílých farmářů. Vlivem setrvačnosti je země ještě v r. 2003 největším exportérem potravinových produktů v Africe, ale záhy se již produkce propadá na desetinu původních hodnot.

Ekonomické i politické kroky Roberta Mugabeho nemohou nikoho nechat na pochybách, odkud bere svoji inspiraci. Byť studoval ekonomii v Británii v době boje o nezávislost se přihlásil k myšlenkám marxismu a maoismu. Během své vlády se pak kromě běžných levicových iracionalit dopustil té chyby, že prosperující farmy sebral bílým farmářům, domnívaje se, že ona prosperita je v těch farmách. Když je pak rozdal svým spolubojovníkům, farmy šly rychle ke dnu jako důkaz, že prosperita není ve farmách, ale ve farmářích. Ty, kteří si takové označení zasloužili však vyhnal, nebo dohnal k útěku ze země. Svoji zemi pak přivedl až k následujícím číslům..:

Počet obyvatel: 12 300 000.
Nakaženo virem HIV: 27 % obyvatel.
Nezaměstnanost : cca 80%.
Inflace (červen 2007): 3700 %.
Inflace (leden 2008): 100000 %.
Pod hranicí chudoby: 70 % obyvatel.
Vývoj HDB v roce 2004: -8,2 %.
Veřejný dluh: 52,3 % HDP.
Od r. 2000 do r. 2005 pokles ekonomiky o třetinu.
V roce 2002 sčítáním lidu zjištěno, že 4 000 000 lidí uprchlo.

V čem tedy spočívá ona zázračná metoda, kterým se obilnice mění na hladomornu? Recept je jednoduchý a stále stejný: Otravte mysl obyvatel a vyvolejte nespokojenost. Vysvětlete jim, že si zaslouží víc než mají a ti co víc mají si to naopak nezaslouží. Ukažte jim, že zbohatnout se dá i bez práce. Stačí si vzít co potřebují. Přidejte trochu toho národně-osvobozeneckého boje, boje za rovnoprávnost čehokoli s čímkoli, kápněte špetku marxismu, popřípadě maoismu, zamíchejte, protřepte a máte dekády trvající občanské války, ekonomiku v troskách, hlad, bídu a lidské tragedie. Když docílíte tohoto stavu, apelujte na svědomí západních států a do země začněte posílat finanční a potravinovou pomoc. Tu finanční část si rozeberou kmenoví a guerilloví vůdci, ta potravinová část se pak postará o to, že cena potravin na místním trhu klesne tak, že ten zbytek farmářů, kteří ještě obhospodařují půdu, zkrachuje. Jídla musí být v zemi dost. Určitě tolik, aby bylo dost energie na plození dětí. Alespoň se zužitkují potravinové přebytky západu, které se dnes marnotratně znehodnocují… V takovém stavu udržujte zemi dvě, tři generace a potom potravinovou pomoc zastavte. Budete mít několikanásobně více hladových lidí než na počátku z nichž už žádný nebude vědět, jak obdělat půdu, jaké to je chodit denně do práce a vydělávat si na živobytí. Budou umět jen dojít si do center humanitárních organizací pro pomoc. Tyto "lidské přebytky" pak s odvoláním na humanitu přivezte do Evropy. Počkejte opět několik generací a máte Sierra Leone přímo v Londýně, nebo Paříži.

Proč by to ale kdo dělal? Jaký může být důvod takového jednání..? Jde o nějaký sociologický experiment, který si krutě zahrává jak s obyvateli Afriky, tak obyvateli Evropy? Nebo je to celé kšeft na kterém umí pár loutkářů zbohatnout? Nebo jde o důsledek naivismu několika intelektuálů, kteří pustili na světlo boží teorie, které si dnes žijí vlastním životem a mají vlastní nevyzpytatelnou dynamiku? Nevím! Já hlupák si vždy myslel, že srovnání životní úrovně Afriky s Evropou je myšleno tak, že se Afrika pozvedne na úroveň Evropy. Možná jsem ale nepochopil, že to bylo myšleno obráceně.

Obvykle se zamýšlím nad tím, jakou hrozbou jsou Afričané v Evropě a vůbec v západní společnosti. Abych byl ale spravedlivý, musím uznat, že to může být i naopak. Že i někteří západní politici a intelektuálové mohou být pro Afriku a její obyvatele hrozbou. Obzvlášť pokud tam šíří svoje utopie v jejichž důsledku se celé africké národy rozpadají a topí v bídě a marasmu. Je třeba to říci otevřeně. Africe bylo lépe v dobách kolonialismu. Nezapomínejme, že mnohé části Afriky byly v době když byly objeveny pro západní svět, hluboko v době kamenné. Opravdu! Žádné doly a těžba nerostů. Žádné hutě, ve kterých se nerosty přetaví v kov. Kdepak. Na nic takového objevitelé nenarazili. Nástroje jen z kamene, hlíny a z toho co poskytly zvířecí ostatky, jako třeba kosti... To přece naplňuje definici doby kamenné dokonale, ne? A najednou jsou tito lidé vrženi do současného světa, aniž by prošli všemi potřebnými etapami. Nepřirozený stav. Kolonialismus pak byl alespoň jakousi šancí adaptovat se. Učit se a dozrávat. A žít. Žít lépe než dnes. Bohužel s kolonizátory, přišli do Afriky rovněž myslitelé, kteří naočkovali místní nesplnitelnými nadějemi, vyprovokovali revoluce a dodali zbraně. Výsledkem jsou státy, kde si černoši sice vládnou sami, ale protože disponují takovými zbraněmi a technologiemi, které sami nebyli schopni vyvinout, výsledek je stejný, jako když dáte pětiletému dítěti do rukou granát.

V zemích jako byla Rhodesie sice nebyla rovnost, ale byla tam svoboda a prosperita. Nerovnost vycházela z přesvědčení, že si Afričané z mnoha důvodů nejsou schopni vládnout sami. U zrodu osvobozeneckých režimů pak bylo tvrzení, že tomu tak není, že si Afričané vládnout sami dokáží, neboť jsou stejní jako my. Je to prý jen otázka příležitosti a času. Současnost však ukazuje, že čas, ani příležitost nestačí. Z temperamentu a impulzivity vyplývající jevy jako jsou vysoká porodnost, AIDS, snadné sklouznutí ke kriminálnímu chování, malá schopnost soustavné práce pro vzdálený cíl, to všechno odsuzuje Afriku být tou Afrikou jak ji známe. Tvrdím, že si Afrika vládnout sama nedokáže.

Jaká tedy bude v budoucnu? Možností není mnoho. Buď ji v tom necháme a dopustíme, aby se utápěla v chaosu, který spolu s uprchlíky doputuje až k nám, nebo se vrátíme k nějaké formě kolonialismu, který umožní africké státy spravovat rozumně, třeba jako to bývalo v Rhodesii. Reálnější je ale třetí možnost. Totiž, že se tohoto úkolu zhostí jiná než západní civilizace. Můžeme vidět již dnes, že Číňané zvyšují svoje aktivity na africkém kontinentu a co víc, místní vůdcové jim naslouchají a spolupracují s nimi. Kdo ví, možná je to pro všechny lepší varianta, než Afrika pod vlivem bláznivých ideologů socialismu. Bohatství plyne jedině z práce. Pokud to Číňané dokáží v Africe vysvětlit lépe než Evropané a Američané, pak budiž jim přána.
Oto Jurnečka

Oto Jurnečka

Oto Jurnečka

To co píšu, má vždy vztah ke společnosti a politice. To znamená, že mohu psát prakticky o čemkoli.

Formulování myšlenek je pro mne taková psychohygiena. Názory mám politicky nekorektní, ale neuchyluji se k neslušnosti, atd. Co mě na dnešní mediální a politické scéně vadí asi nejvíce je argumentace "ad hominem" a celková "nevěcnost". Obojímu se snažím vyhýbat.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora

Oblíbené blogy