Za boha, za krále, za národ, za rodinu.

středa 26. srpen 2009 22:03

Holy Roman Empire

V souvislosti s přiostřením situace ve Slovensko – Maďarských vztazích, jsem se zamyslel nad příčinami i nad tím, kam to celé může vést. Zdánlivě je akcent na ono "národní" u obou zúčastněných národů, tou rozbuškou. Mě se však zdá, že ve skutečnosti vede k eskalaci napětí fakt, že se na národní rezignovalo. Titulek článku, je od věci jen zdánlivě. Vyjadřuje moje přesvědčení, že stabilní stát musí stát na pevných a ustálených hodnotách, ke kterým lidé přirozeně tíhnou. Stavět na různých módních ideologiích selhává, protože ty jsou obvykle dočasné a rychle mizející ze scény, aby byly nahrazeny jinými módními hodnotami. Čtyři části nadpisu reprezentují ty hodnoty, za které JEDINĚ, byly lidé v minulosti ochotni umírat a tedy ty jediné na kterých lze stát stavět.

Kdosi tu v diskuzi pod článkem s podobnou tematikou psal o tom, že na západ od Rýna byly státy založeny na základě jakési občanské smlouvy (občanská společnost?), zatímco na východ od Rýna na základě jazykovém, tedy národním, což podle pisatele vedlo k pocitu nadřazenosti jednotlivých národů a následně ke konfliktům. Nesouhlasím s tím. Konflikty byly stejně četné na západ od Rýna jako na východ od Rýna a světe div se i tam měly národnostní aspekt.. Na čem by tedy měly být státy postaveny, aby byly životaschopné, prosperující a neměnící hranice, režim a vše, při každém, sebemenším společenském otřesu, nebo dějinném zvratu?

S odpůrci se snad shodneme alespoň na tom, že každý státní útvar potřebuje nějakou jednotící ideu. To z čeho bude vycházet, čím bude definován a ano, na základě čeho se bude vymezovat vůči ostatním. Nemusí to být nutně idea národnostní. Potom to ovšem bude idea jiná, obvykle náboženská, nebo kulturní… Jinými slovy, je-li území zmítáno chaosem po rozpadu Římské říše, je zformováno "Romanum Imperium". Jednotící ideou zde bylo institucionalizované křesťanství. Ani později nebyly státy té doby formovány národnostním principem. Jednotící ideou opět, byla příslušnost ke konfesi, obzvlášť jako projev obrany vůči tlaku jiných denominací. Katolíci – Protestanti a navenek, Křesťanství – Islám. Tento princip "Boží identity", dnes zdaleka není překonán. Můžeme ho vidět prakticky všude mimo Evropu a Ameriku. Mnoho současných konfliktů v arabském světě neprobíhá ani tak na národnostním principu, jako právě po linii Sunnité – Šíité, nebo navenek, Muslimové – Křesťané.

Na západě s ustupujícím vlivem křesťanství na myšlení lidí, tato identifikace postupně mizí. Státy pochopitelně potřebovaly jednotící ideu dál, aby udržovaly svoji celistvost. Přišel na řadu "král". Ne, že by předtím nebyl, ale jeho role vzrostla potom, co lidé přestali být ochotni pokládat životy za "Boha". Obě autority samozřejmě do značné míry splývají, protože král byl také reprezentací boha na zemi. Ústup Boha a ústup krále se tedy překrývají. Když lidé odmítnou obětovat vše pro abstraktního Boha, velmi rychle to odmítnou také pro krále, který je pro ně abstraktní opravdu jen o trochu méně.

Přišel čas národa. Tady dochází k častému zmatení pojmů, způsobeného tím, že si každý pod slovem "národ", představuje něco jiného. Odpůrci pak poukazují právě na takovou "abstraktnost" a "hypotetičnost", nemající žádný reálný základ. Říkají: "Jakýpak jsme národ Čechů, když lze genetickou analýzou prokázat, že x procent z nás je Slovanů, x procent Germánů, x procent Keltů, x procent Židů…" Mě osobně sedí definice národa podle Prof. Jana Rataje, která národ definuje jako společenství lidí, sdílející společný jazyk, kulturu a historickou zkušenost… Národnost se pak nedá získat, ale lze se do ní pouze narodit… Definice se mi líbí proto, že koresponduje s tím co vidím okolo sebe i s tím jak a proč já sám sebe definuji jako Čecha. Jakkoli věřím, že je možné, že geneticky jsem bůhvíodkud, vím, že jsem Čech, protože se Čechem cítím být. Moje pocity 21.8. jsou jiné, než pocity Poláka. Rovněž rodinná historie je historií české rodiny…

Zkrátka – s národem se lehce identifikuje. Jako jednotící idea pro stát – ideální! A také to docela fungovalo. Mělo a má to ovšem jeden veliký háček! Když jedno území sdílí více národností. Potom je mela, která obvykle končí vítězstvím jedněch nad druhými. Pro poražené to znamená stěhování, popřípadě etnickou čistku, někdy až vyhlazení. Mnohé války byly právě tímto. V Evropě ovšem nakonec bylo téměř dosaženo stavu, kdy hranice států kopírovaly hranice osídlení národy. Zdálo se, že by mohl nastat kýžený mír. Evropské národy ctily územní status quo. Evropská politika podpory takzvaného "Sebeurčení národů", vlastně naznačovala, že jakkoli je pro své historické konotace nepřípustné explicitně říci: "Jedna země – jeden národ" , je toto přijímáno jako stabilizující pro regiony. A tak se Pákistán oddělil od Indie a podle národního (či dokonce kmenového) klíče, vzniklo mnoho států a státečků v Africe i Asii. Účelu ovšem nebylo dosaženo a míru také ne. Hranice států byly totiž většinou diktovány západními zeměmi a vytýčeny necitlivě, nerespektujíc místní realitu. Příkladem budiž Brity vytvořený Irák, kde násilné připojení části Kurdistánu zaměstná místní lidi ještě na pár generací.

Více mne ovšem trápí situace u nás v Evropě. Místo abychom děkovali nebesům, že karty jsou rozdány udržitelným způsobem, každý národ má svůj stát a všichni jsou víceméně spokojeni, začali mít někteří roupy. Bez menšin to prý není ono, je třeba je posilovat a kde nejsou tak vytvářet. Né snad, že by menšiny nemohly být přínosem. V patřičném množství jistě mnohdy i byly. Obzvláště byla-li to menšina takového národa, který má co předat, co naučit. Ale stejně. Nikdo na světě mi nevymluví platnost zákona podaného prstu, nebo chcete-li stupňujících se požadavků. S tím je třeba vždy počítat, je totiž přirozený a velice lidský.

V současné Evropě zvítězilo pojetí menšin jako něčeho velmi žádoucího. Došlo až k jakémusi "zacyklení". Začne to tím, že do státu je (např. štědrou soc. politikou) pozváno množství lidí nějaké národnosti s tím, že jsou obohacením. Následují problémy. Ty jsou připsány tomu, že národnostní skupina nemá dostatečné možnosti realizovat svoje specifika a že je utlačována. Jsou posíleny její práva a možnosti. (Například dvojjazyčné pojmenování obcí, školní učebnice v jazyku menšiny, speciální náboženská práva, atd…) Tím je zpětně posílen její apetit a menšina žádá víc. Kruh se uzavírá. K integraci nedochází, naopak se posiluje segregace. Evropská unie dnes touto integrační politikou vlastně odporuje sama sobě. Pokud budete žádat integraci menšiny do hostitelského národa, bude vám řečeno, že žádný národ neexistuje, že jsme všichni občané. Současně ale, budou obhajovat právo oné menšiny na její národnostní, náboženskou a kulturní identitu. Většina národnost nemá, menšina jí má.

Tato koncepce je hloupá a nebezpečná. Přitom stačí málo a doutnající ohniska se nikdy v požár národnostního konfliktu nezmění. Stačí dodržet velmi rozumný a pragmatický koncept národního státu, alespoň tam kde to jde a ušetříme si mnoho problémů. Píši "kde to jde". No pravda, všude to nejde. Asi by to nešlo v Belgii (především díky federálnímu Bruselu), nešlo to nejspíš ani v Jugoslávii.. Ale Slovensko? Při dodržení principu: "Chceš-li na Slovensku žíti, budeš Slovensky mluviti, čísti, psáti". Národní spolky, kde se udržují tradice, folklór – proč ne, ale úřední jazyk – Slovenština! To samé v Maďarsku. Tancuj si odzemok, předčítej si z Šafaříka, ale na úřadech v učebnicích, na cedulích i v mapách najdeš Maďarštinu! Věřím, že by tento způsob byl respektovatelný, už proto, že by platil na obou stranách a také proto, že je docela logický. Vždyť považte, kolik národnostní žije dnes třeba v UK. Kdyby chtěli všichni učebnice ve školách ve svém jazyce – to by byl Babylon! Britové ovšem vyvádí zase jiné nerozumnosti. Né, že by né.

Pro mnohé je řešením zbavit se národností, jako jsme se zbavili Boha a krále. Potom prý už nebude "My" ani "Oni". Potom prý zavládne konečně mír. Nevěřím, nezavládne. Vakuum má tu vlastnost, že chce být zaplněno. Tam kde zmizí obsah onoho "My", vytvoří se obsah nový. Nová identita. A zas bude proč bojovat. Ostatně není to stejné i s jednotlivými lidmi? jsem nějaký a mám konflikt s TY, který jsi jiný. Kdybychom se oba zbavili svojí identity, zanikly by rozdíly mezi a TY. Stálo by to ale za to? Měli bychom se vyprázdnit, aby už nebylo konfliktů? Věřím, že ne. Ostatně vyprázdněný člověk by byl tím nejvhodnějším adeptem pro naplnění nějakou novou doktrínou. O vyprázdněném národu bez identity, raději ani nespekuluji.

Takže jaké jsou alternativy? Stavět legitimitu státu na Bohu, je dnes v Evropě asi nereálné. Na králi tím méně. To bývá ta nejnenáviděnější figura hry. Národ je odmítán jako zdroj napětí. Co je nabízeno jako náhrada? Demokracie? Občanská společnost? Multikulturní společnost? A kdo, prosím pěkně, bude za tyto hodnoty umírat až přijde čas na jejich obranu? Nikdo ani náhodou! Snad jen jako žoldáci a ani těm se umírat za demokracii nechce, jak můžeme vidět ze zpráv, kde si Britští vojáci v Afghánistánu stěžují na přílišné nebezpečí a jejich velitelé zase na to, že vojáci tloustnou. Ostatně, zkuste si odpovědět na následující otázku: "Kdyby dnes byla WW2 a Británii ohrožoval A. Hitler, šli by mladí Pákistánci žijící v Británii do boje za královnu, nebo by spíš sympatizovali s Hitlerem, který likviduje jejich odvěké nepřátele..?"

Myslím, že nakonec budeme nuceni vrátit se k osvědčeným, věru archetypálním hodnotám a na nich stavět. Jsou totiž jediné, které dokáží v lidech zapálit (ano iracionální) oheň a vzbudit odvahu se třeba i obětovat. Možná, že za pár dekád, až se konflikt Islámu se západem opravdu rozhoří a přenese na Evropskou půdu, tak tou jednotící ideou bude opět Bůh. Možná, to bude nějaký "král – osvoboditel". Možná, že Evropské národy dojdou pod tlakem až ke svému obrození a z něj budou čerpat svoji sílu. A možná se nic z toho nestane. A jediné, za co se Evropan bude ochoten bít, bude jeho rodina.

Konflikty se periodicky vracejí. Nelze se jich zbavit ani v životě jednotlivce, ani v historii národů a států. Jen naivka si může myslet, že jsme došli na konec dějin a teď už to nějak ukočírujeme bez boulí a šrámů. Nejlepší přístup ke konfliktu, který si umím představit, je být na něj připraven. Ale ono okřídlené: "Chceš-li mír, připravuj válku", nestačí. Je třeba dělat předvídavou politiku, vidět dále než na hranici jednoho volebního období. Slovensko a Maďarsko, není od Balkánu tak daleko. Ani geograficky, ani mentalitou obyvatel. Posilování ne vždy tak čistých choutek menšin na území druhého státu, je přilévání oleje do ohně. Appeasement je totéž. Krokem k jeho uhašení, by naopak bylo pragmatické a chladné vyjádření požadavku na plné respektování územní i kulturní celistvosti daného státu. Slovensko nejsou Spojené státy, ani jiný velký stát, který snad, může fungovat na základě jakési občanské smlouvy. Slovensko prostě vzniklo jako národní stát. Dát jednomu konkrétními národu území, kde si bude spravovat věci po svém. To byl smysl vzniku Slovenského státu a jiných malých států. To je třeba respektovat. Ostatně, Slováci i Maďaři každý svůj stát mají, není tedy důvod, aby jedni nebo druzí vytvářeli enklávy na území toho druhého. To jen Albánci jsou takoví frajeři, že si dokázali obstarat státy hned dva.

Závěr? Národnostní a náboženské konflikty, jsou konflikty zítřka. Přes všechnu snahu, krev není voda. Pro Brita sice možná dnes už ano, ale pro Pákistánce určitě ne. Vidím tedy dvě cesty jak se k tomuto nebezpečí postavit:
• První je ta, dosud vítězná. Vytvářet další a další národnostní menšiny s nadějí, že až to bude pořádný Babylon, národnost už nebude důležitá a problém zmizí sám od sebe. To se ovšem nestane. Už proto, že oslabování národních identit je patrné pouze u původních Evropských národů, zatímco u těch příchozích je národní uvědomění podporováno a posilováno.
• Druhá cesta je národní stát. Snad každý Evropský národ takový stát má k dispozici. To je přece úžasné. Navíc, nic lepšího s čím by se lidé mohli identifikovat zatím nemáme. Proč tedy nevyužít onu pozitivní, tvůrčí sílu, která v národnosti je? Pozor ale, neříkám nic takového, že by Němci měli vyhnat z Německa každého kdo není Němec a Francouzi každého kdo není Francouz. Říkám jen, že pokud chce kdokoli žít ve Francii, nechť se naučí řeč, pozná historii, respektuje tradice a ano – identifikuje se. Nebo se alespoň přizpůsobí. Toto nechť je důsledně vyžadováno. Pokud mu tak moc schází tradice a životní styl běžný v jeho domovině, může se tam přece kdykoli vrátit.

To je, jak věřím, cesta. Důsledně a v zárodku, bránit vytváření ohnisek budoucích národnostních konfliktů. Budovat ostrovy stability, posilováním loajality občanů ke svému státu, skrze národnost.

Občanská společnost neudrží v celku Slovensko, ani Maďarsko, Francii, ani Německo. A už vůbec ne Evropskou unii. Potřebujeme silnější pouta. Já je vidím v oněch veličinách, které jsem dal do nadpisu.
Oto Jurnečka

Oto Jurnečka

Oto Jurnečka

To co píšu, má vždy vztah ke společnosti a politice. To znamená, že mohu psát prakticky o čemkoli.

Formulování myšlenek je pro mne taková psychohygiena. Názory mám politicky nekorektní, ale neuchyluji se k neslušnosti, atd. Co mě na dnešní mediální a politické scéně vadí asi nejvíce je argumentace "ad hominem" a celková "nevěcnost". Obojímu se snažím vyhýbat.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora

Oblíbené blogy