Jsme dnes svobodnější než před 20 lety?

úterý 10. listopad 2009 11:00

Máme tu dvacáté výročí poslední systémové změny, tzv. "Sametové revoluce". Televize i noviny jsou plné vzpomínkových akcí a analýz. Uběhla již relativně dlouhá doba a tak kromě oficiálních oslav, lze vidět rovněž pokusy o střízlivé hodnocení. Také já se pokusím o svůj pohled. Nezajímá mne, zda byly události opravdu výsledkem vzedmutí občanské angažovanosti, nebo zda byly plně v režii zpravodajských centrál, ať už jakékoli barvy. Více mne zajímá otázka, zda jsme dnes svobodnější, než jsme byli před dvaceti lety.

Svoje resumé řeknu hned na začátku: Nevěřím, že revoluce a převraty činí lidi svobodnějšími. Věřím, že se pouze mění struktura svobod. Dosud zakázané je náhle povolené. A mnohé dosud povolené, se přesouvá do sféry zakázaného. Pokusím se to dokázat:

Vycházím z přesvědčení, že společenské změny jsou součtem vícero vlivů.

Vliv 1. – Společenský řád se překonal. Společnost se změnila, jsou nové technologie, lidé řeší jiné problémy než v době instalace stávajícího režimu. Ten už není schopen řešit aktuální problémy, dávat odpovědi.

Vliv 2. – Existuje rychle rostoucí skupina idealistů, kteří chtějí společnost "posunout vpřed". Jsou charismatičtí, mladí, často umělci, apod. Společný znak: "myslí to dobře".

Vliv 3. – Existuje nepočetná skupina elitářů – hegemonů, kteří vidí dál. Rozpoznávají neudržitelnost situace a tuší změnu na kterou se chtějí adaptovat, nejlépe tak, že ji budou řídit. Rozhodují se využít skupiny číslo 2, jako užitečných idiotů. Společný znak: "nemyslí to dobře".

Vliv 4. – V nadřazeném subjektu (SSSR, EU, USA) probíhá (nebo už proběhla) změna stejného typu.


Nechci se pouštět do konspirací, nebudu tedy řešit vliv elitářů-hegemonů, kteří (snad) mají cosi ve své režii, nebo alespoň roztáčí soukolí, které se pak již pohybuje vlastní dynamikou. Viditelným a veřejným je obvykle vliv druhý, tedy lid a z něho vzešlí vůdci. To je ona známá část revolucí. To je příběh, který se píše do učebnic. Příběh o revolucionářích, kteří revoluce uskutečňují, vedeni silnou touhou změnit něco k lepšímu. A příběh o konzervativcích, kteří se z nich časem stanou ve snaze vydobytý stav uchovat, zajistit a zakonzervovat.

Tento model můžeme vidět u mnohých hnutí minulosti. Na počátku každé takové revoluční události, byla viditelná snaha vybojovat nějaké nové svobody. Obvykle však, po vítězství, noví vládci sami mnohé svobody ořezali. Většinou s odůvodněním, že ty jimi vydobyté je třeba ubránit před těmi, kteří si přejí návrat ke starým pořádkům. Nově nabyté svobody a hodnoty bývají postaveny na piedestal a stávají se předmětem uctívání. Toto lze vypozorovat u každé historické události, která znamenala změnu systému. Bylo to tak u křesťanů, kteří si vydobyli svá práva na Římu. Lze to nalézt ve Francouzské revoluci i u prvních komunistů a socialistů. Vidíme to také u momentálně vládnoucích demokratů.

Vezměme to od minulosti nedávné, od té, kterou máme ještě v živé paměti. Pokusím se porovnat poslední dva převraty, které se v našich zemích odehrály a najít paralely v chování jejich aktérů. Zkusím "chápat" úhly pohledu všech zúčastněných, ale nezastírám, že můj pohled je pohled člověka, který není spokojen se směrem, kterým náš stát následuje ostatní Evropské země. Pohled člověka, který přes všechny výhrady, je spokojen s ekonomickým vývojem, ale je nespokojen s hodnotovým směrováním.

• Proti čemu bojovali komunisté
Uznávám, že mnoho prvních komunistů mohli být lidé, kteří chtěli zlepšit podmínky pracujících lidí. Idea byla motivována ušlechtilým cílem i když vycházela z chybné premisy – že si jsou lidé rovni, nebo-li že jsou stejně disponovaní. Nespravedlnost, chudoba, nerovnost před zákonem, nemožnost organizovat se a účinně se bránit. To i jiné nesvobody tehdy objektivně existovalo a vyprovokovalo angažovanost mnoha skupin obyvatel. Z jejich hlediska tedy nepochybně šlo o boj za svobodu.

• Po nabytí moci
Když získali moc, došlo jen k jakémusi "přelití" zakázaného a povoleného. Veškeré aktivity, které by byť jen hypoteticky mohly vést k obnově některých ze starých pořádků, byly zakázány (Sokol) a i nově získané svobody dělníků (odbory), nabyly tak pevných a organizovaných kontur, že se za svobody ani nedaly pokládat. Komunisté nehodlali jim nepříznivé myšlenkové proudy pouze brzdit a omezovat. Rozhodli se je zlikvidovat definitivně a brutálně. V tom se lišili od režimů jiných, mírnějších, které si vystačí s nátlakem, ale odpůrce obvykle nelikvidují fyzicky.

• Proti čemu bojoval disent
Po několika dekádách došlo k vyprázdnění pojmů na nichž komunistický režim stál. Už ani ten nejposlednější dělník nebyl okouzlen faktem, že "chleba bude", ani faktem že má do bytu zavedenu vodu a ústřední topení. Tehdy začalo být reálné, že odpůrci režimu mohou získat podporu obyvatel. Když už nikdo neměl hlad, tak bylo možné upřít pozornost lidí na fakt, že postrádají mnoho jinde běžných svobod. Od možnosti cestovat až po možnost číst libovolné autory, nebo mluvit o libovolných tématech. Celé hnutí odporu bylo založeno na kritice nedostatečných svobod a i když je zřejmé, že se příliš nezasloužilo o pád režimu, tvořilo mu pozadí z něhož mohli vyjít první protagonisté nového uspořádání.

• Po nabytí moci
I tito protagonisté, po vzoru svých předchůdců, brání hodnoty za které bojovali a které, jak věří, vybojovali. I oni chtějí tyto myšlenky šířit do světa. A tak jako komunisté vyváželi revoluci, tak i oni věří, že myšlenky demokracie a občanské společnosti stojí za to a se zápalem misionářů je šíří, ať je o ně zájem nebo není. Příkladem takto zapáleného bojovníka je například Jan Ruml. Naposledy to předvedl v televizní diskuzi o olympiádě v Číně, která podle něj měla být západem bojkotována. Projevil tam velkou touhu poučit onen miliardový a 5000 let existující národ o tom, jak si onu miliardu lidí zorganizovat. Je zřejmé, že pro Jana Rumla jsou jeho ideály takovou hodnotou, že by ji nejraději všem těm nechápajícím a tápajícím vtloukl do hlavy třeba násilím... Základem těchto ideálů je představa o rovnosti lidí, bez ohledu na pohlaví, rasu, vyznání, nebo sexuální orientaci. Tuto rovnost je pak třeba prosadit stůj co stůj. Teorie je to krásná a málokdo by proti ní mohl cokoli namítnout. Avšak léta naplňování tohoto modelu ukázala, že věci nejsou tak snadné. Idea rovnosti je chybným předpokladem, neboť ve skutečnosti převládá nerovnost, která je současně motorem. Ignorování těchto nerovností a jejich neustálé dorovnávání způsobují, že původní idea nediskriminovat se zvrhla do idey zvýhodnit. Rovněž se nenaplnila z rovnostářství odvozená představa, že vedle sebe mohou koexistovat různé kultury a způsoby života. Tato představa vedla jen k relativizaci hodnot na nichž společnost stojí, ke ztrátě její identity, pospolitosti a k jejímu pozvolnému rozkladu. Realita nám ukazuje svět jiný a my dnes můžeme vidět výsledky činnosti salónních demokratů, které jsou alarmující. Proto se objevují hlasy, které žádají, aby společnost zareagovala na tyto disonance. Strážci demokracie ovšem, stejně jako před nimi strážci socializmu, nemohou dopustit jakékoli zpochybnění východisek. Vědí, že by to byl jejich konec. Proto s obdivuhodnou citlivostí zareagují na jakýkoli počin, který by mohl ke zpochybnění systému vést. Vytrvale takové akce zakazují, popřípadě trestají i když tím popírají svoje vlastní ideje, svoje vlastní pojetí svobody, jak ho nastolili.

• Proti čemu bude nejspíš bojovat příští odboj?
Nic na světě netrvá na věčné časy, to tady v Čechách přece dobře víme. Rozpor mezi tím co vidíme okolo sebe a tím jak je svět komentován oficiální propagandou, je lidmi vnímán. Vznikají skupiny, které se z různých pozic snaží o demaskování lží. Jedná se o velmi nesourodé, až antagonistické skupiny, spojené pouze svým skutečně opozičním postojem. To není nic nového. Vždyť i Charta77, byla uskupení sdružující všehochuť. Od reformních komunistů a trockistů, až po ultra-katolíky. Stejně tak dnes začínají spolupracovat skupiny, které spolu mají pramálo společného. Od ultralevice a ultrapravice, přes různé Cibulky, až ke Svobodným a Bobošíkové. Některé jsou antisystémové, jiné na hraně systémovosti. Většina zmizí v nenávratnu, ale jejich jádro, tedy nespokojení lidé, zůstanou. Spojuje je jediné. Pocit, že jsou svobody, které je opět nutno vybojovat.

O jaké svobody může tedy budoucí opozice bojovat? Obecně vzato jde o stejné svobody o které bojovali všichni před nimi. O svobodu projevu o to, aby se daly veřejně říkat i jiné než oficiální a schválené pravdy. Ultralevice najde své téma v boji proti globálnímu kapitálu a v nějakých sociálních utopiích. Pravice a tradicionalistické síly budou zpochybňovat bezbřehý liberalizmus a morální relativizmus a samozřejmě jeho hlavní derivát, totiž multikulturalizmus, který se v průběhu posledních dvaceti let stal oficiálním dogmatem a nezpochybnitelným článkem víry.

Tyto síly oponují současnému mainstreamu například přesvědčením, že různé lidské populace nejsou stejné a stejně disponované pro náš způsob života. Přesvědčením, že ne každé vyznání má zájem na mírovém soužití s jinými. Poukazují na údajné i faktické nespravedlnosti, páchané ve jménu boje proti diskriminaci. Citlivě vnímají rozklad institutu rodiny v souvislosti s propagací alternativních způsobů soužití a na tuto souvislost poukazují. A cítí, že se bohulibá ochrana přírody změnila v nástroj politické manipulace a vydírání. Vidí rizika v těchto jevech a největší v tom, že každé upozornění, nesouhlas a každý projev odporu je obránci statusu quo zneškodněn, zakázán a vykázán do oblasti antisystémových a antidemokratických činů. To samo o sobě stačí, aby se o námitkách nediskutovalo.

Představím si nyní nepravděpodobnou situaci, že tento typ odboje, hlásajícího návrat k tradičním hodnotám, zvítězí. Že se zvedne vlna odporu vůči sociálnímu experimentu, který se děje na Evropských národech a že tento odpor přeroste v jakési "obrození". Pro-národní síly přebírají kontrolu. Náhle je tu svoboda mluvit o současných existenciálních problémech, média se předhání v konzervativnosti, dnešní "pokrokoví" novináři, přes noc objevují moudrost předků a odhazují "trendová" a "moderní" řešení. Národ už není sprosté slovo, národní zájmy jsou formulovány a hájeny. Mnozí si oddechnou a pocítí uspokojení. Co však dál? Nastane období absolutních svobod? Asi ne! Nemyslím si, že by představitelé takového režimu byli uchráněni před neúprosnými zákonitostmi a vyhnuli se jim. I v nových podmínkách by nastal stav, kdy by některé svobody byli chráněny potlačením jiných. Uveďme si je:

• Po nabití moci
Dovedu si představit, že tak jako dnes existují paragrafy, které postihují hanobení rasy, národa a přesvědčení, tak by existovaly paragrafy postihující hanobení vlastní rasy a vlastního národa. I mnoho již existujících paragrafů by nalezlo své využití. Pouze jejich naplnění by probíhalo odlišně. Za hnutí směřující k potlačení práv a svobod by pak více než dědci na Džbánu, nebo kluci na koncertě, byli považováni třeba imámové kázající nenávist ve svých mešitách, nebo jejich apologeti. Zákony o vlastizradě, by umožnily postihovat například spolupráci s jakoukoli cizí mocností nebo organizací, vedoucí ke ztrátě suverenity státu, nebo k ohrožení jeho zájmů. Ano, nepochybně by vznikly skupiny lidí, kteří by se ve svém konání cítili méně svobodnými, než dnes. A tak jako jsou dnes umlčeni například ti vědci, kteří nepřizpůsobují svoje závěry momentální politicko-korektní poptávce, tak by v novém režimu naopak ztratili práci ti, kteří vědecká fakta nyní zamlčují jen proto, aby dostáli svým závazkům vůči momentálně vládnoucím ideologům (příkladem takového dnes umlčeného vědce je např. James Watson, nositel Nobelovy ceny za práci na identifikaci DNA, který poukázal na rozdíly mezi rasami).



Nabízí se určité zobecnění. Každé uspořádání si muselo vybojovat své místo na slunci tak, že se zbavilo omezení platných v uspořádání předcházejícím. A každý takto nově vzniklý režim musí vynaložit úsilí k zakonzervování hodnot na kterých stojí a k jejich prohlášení za jediné správné a neměnné. Musí také vynaložit úsilí zabránit novým, nebo staronovým ideologiím převzít moc a nastolit nová paradigmata. Změna je povolena jen v rámci platného systému. Každá jiná změna je tzv. antisystémová, tj. zakládá zcela nové pořádky a je pro stávající režim nepřijatelná. Síly, které touží po antisystémových změnách proto vždy deklarují, že respektují platné pořádky a že změny které chtějí provést jsou plně v mantinelech těchto pořádků. Příkladem mohou být předúnorové sliby komunistů, že zachovají soukromé podnikání a živnosti, stejně jako Havlovy předlistopadové výroky, že nechce bourat socializmus. Tyto mimikry se používají účelově a jen po dobu nabírání sil.

Došel jsem tedy k závěru, že všechny nově nastolené režimy jsou odsouzeny potlačovat část svobod proto, aby uhájily dobytá území a nabyté svobody. Vyplývá z toho že všechny režimy jsou si tedy rovné a nemají si co vyčítat? Řekl bych že ne. Primárně jde o prospěch národa. Žádná ideologie není sama o sobě dobrá. Dobrá je jen tehdy, pokud zlepšuje podmínky lidí k životu. To je jediný účel jakéhokoli uspořádání státu. Ulehčit, zpříjemnit, popřípadě motivovat životy lidí a v některých historických etapách také chránit. Je nesmyslné prohlásit nějaký atribut režimu za posvátný a jeho udržení podřídit všechno, byť by kvůli tomu lidé strádali. Za to nestál ani socializmus, jenž se stal přítěží a zábranou dalšího vývoje, stejně jako za to nestojí ideál demokracie, pokud by tento ideál vedl například k nemístnému přijímání lidí z oblastí u kterých je odůvodnitelný předpoklad, že se postaví proti hostitelskému národu. Ideál demokracie by pak stál proti ideálu bezpečnosti. V takovém případě musí být košile bližší než kabát. Je-li společnost tažena sebe-destruktivními trendy, musí být atributy zřízení které to způsobují, identifikovány a nemilosrdně odhozeny.

Znovu tedy odpovídám na řečnickou otázku položenou v úvodu. Jsme dnes svobodnější než před 20 lety? Tvrdím že nejsme a nikdy nebudeme. Co se změnilo je struktura našich svobod. Co bylo zakázáno tehdy, je dnes povoleno. Některé tehdy povolené věci jsou dnes zakázány a navíc vznikly nové zákazy. To mi samo o sobě nevadí. Nejsem anarchista, netoužím po společnosti, kde si každý může dělat co chce. V každé společnosti budou zakázané věci, ba co víc. V každé společnosti budou zakázané ideje. Cílem by mělo být, aby povolené a zakázané realisticky zohledňovalo skutečnou situaci ve společnosti a reagovalo na ni. To se dnes trestuhodně neděje. Zákazy jsou spíše odrazem situace v předchozím režimu. Bojují se staré bitvy. Komunisté dbali, aby nikdo nepodnikal (s ohledem na předchozí zkušenost vykořisťování). Toto pole si hlídali až do konce a snad si ani nevšimli, že jejich hrozba se rýsuje úplně jinde. Současní demokraté si dělají starosti s diskriminací kvůli rase, nebo sexuální orientaci, přestože fakticky nikdo nikoho nediskriminuje. Je to virtuální hrozba, snad existující v minulosti. Přitom současnost přináší nové, aktuální výzvy na které je třeba reagovat. Situace je však taková, že o skutečných a fatálních problémech se mluvit nesmí. Bráníme se vyčpělým hrozbám a nevidíme nové, skutečné, aktuální. Je to podobné, jako když jsme během komunizmu směli kritizovat zelináře, číšníky a taxikáře, ale o makroekonomických problémech státu plynoucích přímo z podstaty zřízení se mluvit nesmělo. Dnes si můžeme dělat legraci z premiéra a prezidenta, ale poukázat na důsledky zhoubných ideologií panujících dnes v Evropě je zapovězeno.

Ať už nás situace a budoucí konflikty zaženou ke změně systému, nebo jen ke změně uvnitř systému, jsem přesvědčen, že budoucí povolené a zakázané musí být vybalancováno rozumně. Nově nabytou svobodou by měla být možnost, poukazovat na nebezpečí hrozící společnosti a obrana proti němu. Do oblasti zakázaného by se pak mohlo přesunout to, co rozkládá a ničí. Od pornografie volně dostupné dětem, až po proherní automaty ničící rodiny. Tedy vlastně omezení těch podnikatelských aktivit, které kromě obohacení jednotlivce nemají žádný přínos pro celek, ale naopak celku škodí. Z oblasti idejí, by mi nevadil přesun do zakázaného u vlastizrádných aktivit a destruktivních ideologií jako je třeba Islamizmus.

Společenské změny v budoucnosti jistě nastanou, neboť systém již teď reaguje na aktuální problémy jen silou vůle. Zákazy projevovat odpor vůči některým pilířům systému, jsou oddalováním nevyhnutelného. Chytrý a životaschopný režim umí tyto odpory integrovat a vzít je za své. A tím se vyvíjet. To se ale děje zřídka. Většinou se systémy rigidně brání a časem se odsuzují do role statisty a diváka. Pak přichází nový model, nové uspořádání jehož protagonisté jsou opět přesvědčeni, že se jedná o završení dějinných procesů. Přesvědčeni, že tentokrát je to na vždy. Kruh se uzavírá.
Oto Jurnečka

Oto Jurnečka

Oto Jurnečka

To co píšu, má vždy vztah ke společnosti a politice. To znamená, že mohu psát prakticky o čemkoli.

Formulování myšlenek je pro mne taková psychohygiena. Názory mám politicky nekorektní, ale neuchyluji se k neslušnosti, atd. Co mě na dnešní mediální a politické scéně vadí asi nejvíce je argumentace "ad hominem" a celková "nevěcnost". Obojímu se snažím vyhýbat.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora

Oblíbené blogy