400 tisíc anglikánů přestupuje ke Katolické církvi

čtvrtek 22. říjen 2009 15:24

Informace o katolické církvi u nás rozvíří vodu jen zřídkakdy. Většinou jen pokud se jedná o majetky. Tehdy bývá líčena jako spolek vyžraných kněžourů nalévajících se vínem a užívajících si na faře s hospodyní za státní peníze.

Jindy se o církvi píše v souvislosti se zpátečnictvím, nepokrokovostí a lpěním na přežitých dogmatech. A právě tak se o ni bude psát nyní v souvislosti se zahájením procesu připojení nespokojených anglikánů. Jen co si novinářská obec srovná v hlavě jak s informací naložit. Mnoho anglikánských duchovních je totiž ženatých, což by mohlo vyvolat dojem, že se jedná o reformátorský krok katolíků vedoucí k prolomení jednoho z dogmat. Totiž povinného celibátu. Novinářstvo by se mohlo zatetelit. Ale jen na moment. Do chvíle než zjistí, že konvertující anglikáni nejdou ke katolíkům aby je liberalizovali, ale naopak proto, že patří k nejkonzervativnějším kruhům Anglikánské církve. Ke kruhům, které se nemohou smířit s cestou, kterou se jejich církev vydala. Se svěcením ženských biskupů, nebo dokonce možností svěcení homosexuálů…

Jak je to vlastně s modernizací církve? Je žádoucí? Jaké jsou její dopady? Mnozí, ze vnitřku církví i z vnějšku, po ni silně volají. Říkají, že se církevní dogmata i pravidla chodu musí přizpůsobovat měnící se realitě, měnící se době. Někteří dokonce straší, že církvím hrozí zánik, neboť nemoderní církev nebude schopna zodpovídat palčivé otázky dneška. Je to pravda? Může skutečně modernizace pomoci udržet církvím aktivní členstvo?

Nejmasovější úbytek členů, zažila Katolická církev po Druhém vatikánském koncilu. Pro mnohé to bylo překvapení. Vždyť mnoho novinek z koncilu vzešlých, bylo přijato právě proto, aby odlivu oveček zabránilo a aby se církev stala atraktivním společenstvím pro moderního člověka. Mše v národních jazycích a mnohá další opatření, měla učinit život ve společenství dostupným a jednoduchým pro každého. Nestalo se!

Mnohé příklady z historie i současnosti naopak ukazují, že lidé cítí silnější loajalitu vůči těm společenstvím, které po nich žádají více. Vcelku obsáhle tuto problematiku popisuje Petr Bakalář ve své poslední knize "Bůh jako psychický virus", která, jak název napovídá, je protináboženská, což nutně neznamená, že v ní nejsou zajímavé postřehy. Nakonec je to jasné. Každý vůdce sekty to intuitivně ví. Pokud by po svých souvěrcích žádal příliš málo, tak se mu rozutečou. Náročné požadavky naopak posilují odhodlání. Nesrovnávám velké, institucionální církve se sektami. Liší se především v cílech. Určité principy však platí universálně. Kdyby například Katolická církev vyslyšela všechna tato volání po liberalizaci, stala by se z ní jen jedna z mnoha humanitárních organizací. S patřičně fluktuující členskou základnou a tomu odpovídající dobou existence. Krátkodobě by to možná její popularitu zvýšilo, myslím však, že cíle Říma jsou ambicioznější.

Společnost se mění. Vznikají a zabydlují se různé nové myšlenky, způsoby života. Některé jsou rozvinutím starých, platných a funkčních modelů – ty přežívají. Jiné jsou více, nebo méně šílené, maladaptivní. Ty mizí časem ze scény v průběhu jedné, nebo několika generací. Lidé však žijí krátce. Z perspektivy lidského života není vždy hned zřejmé, které novinky jsou cenné a hodné následování a které patří ke zmíněným šílenostem, odsouzeným k zániku. A přesně proto mnozí lidé potřebují ukazatel směru, který se netočí po větru jako korouhvička, podle momentálních módních trendů. Potřebují a žádají skálu. Pevnou a neměnnou. Neměnnou v hodnotách, které uznává, prosazuje a jimž věří.

Zdá se, že anglikáni na to pozapomněli. Proto nyní hromadně ztrácejí, zatímco katolíci, mající papeže, který toto chápe, získávají. Hlavně však získávají křesťané jako celek. Věřím, že se blíží doba, kdy frontová linie nepovede mezi jednotlivými křesťanskými rity. Bude třeba nabídnout těm, kteří odmítnou liberalizmus v jeho vyhraněné podobě, atraktivnější model, než bude nejrozšířenější a nejdravější konkurent - Islám.

Do Katolické církve se vrací racionalita a schopnost dívat se daleko dopředu. To je dobře. A čím hlasitěji bude novinářská obec kvičet o zpátečnictví, tím lépe.
Oto Jurnečka

Oto Jurnečka

Oto Jurnečka

To co píšu, má vždy vztah ke společnosti a politice. To znamená, že mohu psát prakticky o čemkoli.

Formulování myšlenek je pro mne taková psychohygiena. Názory mám politicky nekorektní, ale neuchyluji se k neslušnosti, atd. Co mě na dnešní mediální a politické scéně vadí asi nejvíce je argumentace "ad hominem" a celková "nevěcnost". Obojímu se snažím vyhýbat.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora

Oblíbené blogy