Jak jsem se (na čas) stal Stoikem

pondělí 19. říjen 2009 17:50

V polovině září jsem měl už všeho dost a tak jsem vyrazil na dovču. Prodloužím si léto a ještě si odpočinu od všech těch negativ, co se na mne den co den valí ze všech médií. Týden bez Paroubka a bez Topolánka. Té představě jsem nemohl odolat.

Strávil jsem příjemný týden a udržoval se neinformovaný. V hotelovém pokoji sice byla televize s desítkami kanálů včetně zpravodajských, ale zakázal jsem si vůbec ji pustit. A tak mi pomalu z operační paměti vyšuměly všechny ty informace, které většinou pociťuji jako podstatné, ale které mi najednou vůbec nechyběly. Žil jsem bez nich. Mozek sice občas zavzdoroval. Chtěl dostat svoji porci k přemítání a rozčilování. Zkoušel na mě různé triky. Například mě lstivě dovedl až k internetu a vyvinul silný nutkavý pocit navštívit nějaký český zpravodajský portál. Neuspěl. Včas jsem jeho nečistou hru odhalil a nasadil svoji nejsilnější protizbraň. Prázdnou mysl.

Po pár dnech už jsem se pohyboval, tak jak se pohybují domorodci v jižních zemích normálně. Bez myšlenek, jako zvířátko, řešící jen své tělesné potřeby. Najíst, napít a ty další související úkony. Až přišel den odjezdu. Říkal jsem si, že stav blažené mysli se nezadržitelně blíží ke konci, neboť jsem nedůvěřoval své schopnosti odolat informacím doma. Když jsem ale lezl do letadla a letušky ČSA nabízely veškerý český tisk, řekl jsem si, že to zkusím. Noviny jsem si nevzal a dobrovolně se rozhodl, více než čtyři hodiny cesty se nudit. Dokázal jsem to a vyplatilo se. Koutkem oka jsem sledoval, jak se do obličejů spolucestujících vrací zachmuřený výraz, zatímco já byl stále vyrovnaný jak beduín zírající na pouštní duny. Řekl jsem si, že zkusím tento stav prodloužit co to jen půjde. Přijel jsem domů a televizi nechal natvrdo vypnutou. Ráno jsem odněkud vyhrabal svoji zaprášenou čtenářskou legitimaci a vyrazil do knihovny, kterou mám asi deset kroků od baráku. Napůjčoval jsem si knihy zábavného obsahu a dal se do toho. Kdykoli na mě přišla chuť pustit telku, otevřel jsem knížku. Paráda! V práci jsem hned kolegům oznámil, že nechci nic vědět a že politickým diskuzím je konec.

No a tak jsem to vydržel měsíc. Né, že by ke mně během té doby nepronikla žádná informace. Poslouchal jsem rádio a tam také říkají zprávy. Takže informace o tom, že Irové přijali Lisabon a podobné ke mně pronikly. Já si však zachoval stoický postoj a jen si řekl, že je nám ta zkušenost nejspíš třeba. A pustil to z hlavy.

Realita je mrcha sebestředná a chce pozornost. Nedá se tak lehce odbýt. Postupně mě vtáhla zpět do hry. Má své nástroje. Lezu si třeba na svůj mail a tumáš! Vyběhne na mě titulek, který je TAK zajímavý. A svůdný. Chci to vědět! Chci vědět jak se věci mají. Jen pro jednou!

No vida zmáknul jsem to, říkám si a příště se nechám svést znovu. Podoben feťákovi pomalu navyšuji dávky. A jako správný feťák i já si to umím náležitě omluvit: "Musím přece vědět co se děje. O čem bych jinak psal do svého blogu? O tom jak se nedívám na televizi? Ale koho by to zajímalo!"

Jedu v tom zas. Ale nevadí, za rok bude zase dovolená a příležitost s tou svojí závislostí seknout. A tentokrát definitivně!
Oto Jurnečka

Oto Jurnečka

Oto Jurnečka

To co píšu, má vždy vztah ke společnosti a politice. To znamená, že mohu psát prakticky o čemkoli.

Formulování myšlenek je pro mne taková psychohygiena. Názory mám politicky nekorektní, ale neuchyluji se k neslušnosti, atd. Co mě na dnešní mediální a politické scéně vadí asi nejvíce je argumentace "ad hominem" a celková "nevěcnost". Obojímu se snažím vyhýbat.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora

Oblíbené blogy